Jak jsi začala s hokejem?
Vždycky jsme sportovali, tak jsem vlastně bruslila od malička. A taťky kamarád, Čenda, mi jednou nabídl, jako že pojď hrát hokej. A tak jsem to šla zkusit a vlastně jsem u toho zůstala. Hrozně mě to bavilo. A do brány jsem se vlastně dostala tak, že jsme neměli gólmana a já jsem tam vlezla a už jsem nevylezla.
Co tě na té pozici vlastně nejvíc baví a co je na ní podle tebe nejtěžší?
Tak sama úplně nevím, co mě na ní tak chytlo. Možná to bylo to, že jsem byla ta poslední a vždycky jsem tak byla nejvíc vidět. Vždycky mě bavilo, když se mi snažili dát gól a já jsem věděla, že to prostě chytnu. Nejtěžší na tom být gólman je určitě, že to musíš mít v hlavě prostě srovnané. Psychicky je to občas náročné a řekla bych, že gólman musí být celkově v tom týmu ten nejsilnější.
Co když někomu, kdo tě nezná řekneš, že jsi hokejistka, jak na to reaguje?
Že mi nevěří, že jsem taková něžná a tak. Řeknou třeba wow, klobouk dolů, že se vůbec do té brány postavíš.
Tohle pro tebe byla první sezóna v první lize žen. Jak velký to pro tebe byl skok?
Tak skok to byl velký, určitě rychlostí hry. Je fakt vidět, že holky už hrají jinou ligu. Oproti starším žákům v Jičíně je to určitě rychlost hry a taky bych řekla kolektiv, že to holky už mají trošku jinak nastavené, že už je to pro ně trošku důležitější a berou to zodpovědněji.
Co tě v té lize překvapilo a co jsi od ní čekala?
Já jsem vlastně ani nevěděla, co jsem od toho měla čekat. Vlastně jsem tam šla s tím, že to bude něco nového a vlastně si tam užívám každý zápas a snažím se zlepšovat a myslím si, že každým zápasem je to lepší a baví mě to čím dál víc. A určitě jsem tam našla nové kamarádky.
Jak se stalo, že už ve třinácti hraješ v první lize? Konkrétně v Příbrami, která je takový středobod ženského hokeje u nás. Má tým v extralize, v první lize a chystá i dívčí akademii. Příbram je od Jičína přece jen skoro dvě hodiny cesty.
Tak byly to určitě soustředění a různé kempy. Na některých z nich se na mě byli dívat, tak si mě všimli asi kvůli nim.
Jaké bylo být v novém týmu a jedna z nejmladších? Vedle tebe jistě stály i daleko zkušenější hráčky.
Byla jsem hodně nervózní. Bylo to o tom, že jsem vlastně chtěla ukázat, že tam můžu být a chtěla jsem jim ukázat, že si vybrali dobře. Byla jsem hodně nervózní i proto, že jsem tam nikoho neznala a byly tam starší holky, takže mi chvíli trvalo, než jsem se s někým seznámila. Ale teď už tam jsou i mladší holky, takže si rozumíme a je to fajn.
Jak tě přijaly starší spoluhráčky?
Jo, holky byly fakt super. Nečekala jsem, že se budeme bavit úplně v pohodě jako kdybychom se znaly už dlouho. Fakt to bylo super a zapadla jsem mezi ně.
Nejen, že jsi zapadla, ale také čtyři čistá konta v sedmi utkáních byla jistě nad očekávání.
Nečekala jsem to, protože jsem ani nevěděla, že by taková sezóna mohla vůbec přijít. A nuly v Příbrami, ty jsou takové třešničky na dortu. To je spíš takový osobní úspěch, že si můžu říct, že jsem vychytala nulu, ale je to fakt o tom, že do každého zápasu dávám sto procent, a i kdyby žádná vychytaná nula nebyla, tak z toho budu mít stejnou radost, ale určitě to byl dobrý pocit.
Co je pro tebe cennější, vychytaná nula nebo výhra?
Myslím, že dřív bych řekla, že vychytaná nula, ale teď jsem zjistila, že ty zápasy, které jsou vyrovnané, mě baví daleko víc, než kdybychom vyhráli třeba pět nula.
Který moment z téhle sezóny ti nejvíc utkvěl v paměti?
Určitě to, jak jsme se dostali s Jičínem do nadstavby. Ještě, než jsme se tam dostali, jsem říkala taťkovi, že bych ráda dál hrála s Hradcem, což byl náš nejtěžší soupeř ve skupině a já jsem si řekla, že kéž by byl každý zápas jako tyhle. No a pak jsme postoupili do nadstavby a já jsem si každý zápas začala užívat víc a víc. I když jsem těch gólů dostala někdy hodně, tak mě to bavilo vlastně úplně stejně, jako kdybych nedostala žádný. Vlastně všechny zákroky, všechny góly v nadstavbě jsem si fakt užila, takže celá sezóna za mě byla neskutečně povedená.
Byl to velký úspěch, na kterém máš jako gólman velkou zásluhu. Jaký to byl pocit, že jsou před vámi najednou zápasy s Libercem, Hradcem, Pardubicemi nebo Boleslaví. Něco jiného, než na co jste byli zvyklí.
Bylo to jiné, ale já jsem to tolik nevnímala. Když jsme přijeli na stadion Dynama, tak to byla úplně jiná atmosféra, to jo. Ale byly to zápasy jako každý jiný a já jsem se na to soustředila úplně stejně, jako kdybychom jeli třeba do Frýdlantu.
V Pardubicích, nastala situace, kdy jsi v jeden den odehrála dva zápasy. Nejdřív za naše starší žáky, který byl jeden z tvých nejlepších. Viděli tě v něm chytat trenéři pardubického ženského týmu a hned ti nabízeli, jestli bys neměla zájem se připojit k jejich týmu. Jenže za chvíli byli v šoku, když jsi za 15 minut stála znovu v bráně proti nim, akorát v dresu Příbrami. Takový zájem ti musel udělat radost, ne?
Neskutečně mě to potěšilo. Je to fakt hezké. Tak jsem jim to chtěla ukázat. Ale pardubičtí trenéři asi jen čekali, až se tam u nich někdo objeví, ale příbramští trenéři, si mě všimli už dříve, takže jsem ráda že chytám v Příbrami.
Jak se ti podařilo skloubit tréninky a zápasy za oba týmy?
Bylo to náročné. Celá sezóna byla náročná. Ale mám střídavý start, což znamená, že normálně trénuji tady v Jičíně a do Příbrami jezdím jenom na zápasy. Občas bylo trochu těžké to skloubit. Někdy jsem musela za víkend odehrát dva nebo tři zápasy, abych mohla hrát za Jičín, i za Příbram. Bylo to náročné fyzicky, což bylo vidět na konci sezóny, že mám odchytáno něco navíc.
Na konci sezóny tě ovlivňovalo zranění, nedohrávala jsi tak úplně ve 100% zdravotní kondici. Asi tomu přispělo i tvoje zápasové vytížení. Už se cítíš v pořádku?
Mám teď hodně odpočinku. Řekla bych, že už jsem odpočatá a už mi to i chybí. Začínám suchou přípravu, ale zranění už je v pohodě, už jsem byla i na turnaji.
Jaké myslíš, že jsou tvoje silné stránky a na čem bys chtěla ještě pracovat?
Nevím, jak bych to měla říct sama o sobě. Myslím si, že na rozdíl od ostatních gólmanek se snažím hodně to od bruslit. Zároveň si myslím, že na tom budu muset stále pracovat. Takže to je taková moje silná i slabá stránka dohromady.
Máš nějaký gólmanský vzor, který tě inspiruje?
Asi nemám, soustředím se sama na sebe. Mám gólmany, které mám ráda. Třeba Dominika Frodla, ale není to tak, že bych ho chtěla napodobovat.
Svaz v poslední době organizuje i akce pro mladé hráčky. Nejznámější z nich Future Olympians, kde se připravují mladé hokejistky na to, aby v budoucnu mohly reprezentovat, ať už na mistrovství světa nebo na olympiádě. Měla jsi možnost být součástí takové akce?
Ano, párkrát jsem byla na Future Olympians. Byla jsem třeba v Roudnici.
Potkala jsi tam nějaké známe trenéry?
Byla tam Karolína Erbanová, ale ta nebyla úplně moje trenérka. Byli tam reprezentační trenéři gólmanek, byla to velká zkušenost. Chyby, na které mě upozornili, si pamatuji a vím, že na nich musím zapracovat. Byla jsem nervózní před každým tréninkem, kde jsou takový trenéři, mám vždycky trému, ale myslím, že takovou tu zdravou. Není to nic, co by mě svazovalo, že bych nepodala výkon, jaký bych chtěla.
Nedávno se v Českých Budějovicích konal poprvé domácí šampionát žen. Sledovala jsi ho?
Sledovala, měli jsme i koupené lístky. Já jsem ale bohužel zrovna byla na školním výletě, takže jsem neměla možnost jet přímo tam, ale sledovala jsem.
Co jsi říkala na to, jaké to vzbudilo nadšení?
Jo, rozhodně mě těší, že náš ženský hokej jde nahoru. I kvůli budoucnosti pro nás, pro naši věkovou kategorii. A doufám, že to bude ještě lepší a že tam třeba budeme jednou i my, a že to půjde pořád takhle nahoru.
A kdybych ti řekl, že na příštím domácím šampionátu budeš stát v brankovišti, co bys mi na to teď řekla?
Teď bych ti na to řekla, že je to z určitého pohledu reálné a že pro to udělám co nejvíc.
Jak tedy vidíš svou budoucnost?
Tak já se asi nebudu úplně nikam hnát a nechám to plynout. Budu makat pořád stejně a doufám, že dál i v Příbrami. Hraji tam první ligu a bavili jsme se o tom, že bych v budoucnu mohla možná i extraligu, takže to by byl můj dlouhodobý cíl. Zachytat si extraligu v Příbrami.
A co tvoje sny?
Byla bych ráda, kdyby mi to vyšlo tady v Česku. Kdybych se třeba jednou dostala do reprezentace. Taky jsme přemýšleli o tom, že bych mohla jít do Švédska. A takový můj sen je dostat se do ženské NHL.
Jaký je pro tebe největší rozdíl mezi klučičím kolektivem v Jičíně a ženským kolektivem v Příbrami? Mají ty kolektivy něco společného, a naopak něco úplně odlišného?
Já mám zaplať pán bůh kolektiv kluků v pohodě, protože znám mnoho holek, které si s kluky v týmu nerozuměly. Já mám v týmu skvělé kluky. Řekla bych, že je to akorát hodně o věku, protože v Příbrami už jsou fakt holky starší a vypadá to tam trošku jinak než u nás v šatně v Jičíně. Ale jinak bych neřekla, že by se něčím lišili. Já mám i v klučičí kategorii holky, takže já se tam většinou bavím s nimi.
Jak říkáš, tak doma máš i spoluhráčky a shodou okolností tvé nejbližší jsou také brankářky. Co bys jim poradila nebo popřála, aby tě také následovaly a mohly být oporami vlastního týmu nebo se jednou také mohly dostat až za hranice svého klubu?
Já bych jim určitě řekla, ať makají. Protože třeba nechytají tak dlouho, ale i tak udělaly ohromný skok nahoru a musí hlavně vydržet. Nesmí polevit. Bude to náročné, hlavně po psychické stránce, ale musí to dělat s láskou, jako všichni úspěšní. Protože jak už jsem říkala, pokud to budou dělat pro někoho, a ne pro sebe, tak to nikdy nepůjde.
To nás vede k zajímavosti. Ty už chytáš za ženský tým jinde, ale i holky v Jičíně mají už dlouho vlastní tým a ten by se měl v příští sezóně posunout do stejné soutěže, ve které nastupuješ. V týmu máš hodně kamarádek, sama jsi za Manki chytala. Nebude zvláštní, že se může stát, že budeš stát proti svým v jiném dresu?
Tak já bych si to moc přála. Byl by to neskutečný zážitek, kdybychom proti sobě stály a nebrala bych to určitě nějak špatně. Užily bychom si to podle mě všechny. A k týmu u nás v Jičíně? Myslím si, že teď to má velký potenciál, kvůli tomu, že tam přišlo hodně mladých holek, které makají a myslím si, že budou mít brzy celkem úspěch.
Jsou to ale vlastně tvé spoluhráčky, trénujete spolu a hrajete spolu zápasy. Do brány se ovšem vejde vždy jen jedna. Jste spíš kámošky nebo rivalky?
Jsou to kámošky a jsou to spoluhráčky. Nikdy bych je nebrala nijak jinak. Právě i kdybychom proti sobě příští sezónu náhodou hrály. Samozřejmě v tom zápalu hry by to bylo, že teď se hraje hokej a každá chceme vyhrát, ale určitě bych je nebrala nikdy nijak jinak.
Co bys poradila mladým holkám, které začínají s hokejem? U nás jich máme docela hodně a jsou to rostoucí naděje právě pro náš vlastní ženský tým.
Myslím si, že dělat nějaký sport pro někoho, jen abys měla nějaký výsledek, je to nejhorší. Takže bych jim určitě chtěla poradit, aby to hrály s láskou, a protože je to baví. A taky, aby makaly.
Jak se ti daří skloubit škola a hokej?
Zvládám to zatím docela dobře, i když ten čas, co jsem dřív měla na odpočinek teď věnuji učení, protože ta škola je taky důležitá. Snažím se to nějak stíhat.
Když půjdeme od hokeje, tak jaké jsou tvoje koníčky, když zrovna nemusíš na stadion nebo sedět ve škole? Jak ráda trávíš svůj volný čas?
Já, když nemám hokej, tak si ráda odpočinu. Jinak jdu ven s kamarády, nebo jsem s rodinou. To je určitě věc, která mě neskutečně odreaguje. Když jsem s někým, koho mám fakt ráda. Taky ráda hraji fotbal, mám ráda tenis. Takže to jsou další dva sporty mimo hokej, které si ráda zahraji.
Jak důležitá je pro tebe podpora tvé rodiny, abys mohla být tam kde jsi?
Pro mě je podpora rodiny asi to nejvíc, co můžu mít. Bez nich bych nikdy nebyla tam, kde jsem. A já jí za to moc děkuji. Ale vážně, protože bez podpory, i trenérů, ale hlavně té rodiny bych si nikdy nedokázala představit někdy hrát hokej.
Moc ti děkuji za rozhovor a přeji ti mnoho úspěchů na ledě i mimo něj.