Jmenuji se Kateřina Zumrová a je mi 24 let. Studuji na Pedagogické fakultě na Univerzitě v Hradci Králové. Ke škole pracuji jako sportovní poradce ve společnosti Decathlon a individuálně doučuji anglický a německý jazyk, jelikož právě tyto dva jazyky na univerzitě studuji. K různým sportům jsem byla vedena již od útlého věku, takže žádný sport mi není cizí. Ale aktivně se kromě hokeje věnuji ještě požárnímu sportu. Svůj volný čas trávím se svým přítelem, rodinou nebo kamarády. A neposlední věc, která mě naplňuje, je cestování po světě, takže velmi ráda stále objevuji nové a nové země.
Jak jsi se dostala k hokeji a co tě na něm baví?
K hokeji jsem se dostala přes svého mladšího bráchu Míru. Ano, čtete správně – mladšího bráchu. Rodiče Míru přivedli k hokeji jako malého prcka a jelikož jsme se na něj jezdili koukat, ať už na zápasy nebo na tréninky, tak se mi ten sport začal čím dál tím víc líbit a obdivovala jsem každou slečnu, která do zápasu s kluky nastoupila a přála jsem si to taky zkusit a taky hrát hokej. A jelikož jsem cílevědomá, tak když se naskytla příležitost začít hrát hokej v týmu žen, který bude začínat od úplného začátku, tak jsem ve svých 14 letech hokej hrát začala. Na hokeji mě asi nejvíc baví ten adrenalin, rychlost, sehranost s ostatními a touha vyhrávat a společně slavit úspěchy, ale někdy i neúspěchy.
Co pro tebe znamená být už tolik let součástí jičínských Manek?
Abych řekla pravdu, tak to pro mě znamená hodně. Tenkrát, když jsem začala hrát hokej, tak jsem si vlastně splnila sen, kterým jsem si několik let předtím snila. A ještě k tomu být ve svých 14 letech v týmu se samými staršími holkami, které pro mě byly a některé z nich stále jsou, vzory, bylo něco neuvěřitelného. Ohromně jsem k nim vzhlížela a chtěla jsem být jako ony. Spoustu let jsem byla nejmladší hráčkou v týmu, a i když většina holek byla třeba o deset let starší, tak mě mezi sebe vzaly, jako bych byla jedna z nich. Holky i trenéři se o mě starali a nikdy jsem se s nimi necítila trapně nebo že tam nepatřím. To, že jsme spolu trávili všichni hodně času mě určitě v mém věku puberty hodně zformovalo do mého aktuálního a budoucího života. Holky mě naučily spoustu věcí, které dělat, ale i nedělat. Manki byly u všech mých životních milníků. Od tanečních začínaje, přes oslavu dospělosti a první lásku, po vystudovaný bakalářský titul zatím konče. Máme spolu nespočet zážitků, na které nikdy nezapomenu. Například první společný hokejový rok jsem odpočítávala každý den svoje patnáctiny, na které jsem se neskutečně těšila, teď zpětně vlastně ani nevím, co jsem čekala, že se potom stane zázračného, ale opravdu moc jsem chtěla, aby to už bylo a jediné, co jsem si přála, bylo patnáct růží. Rodiče mi uspořádali narozeninovou oslavu, na kterou přijeli skoro všichni z týmu a neuvěříte, co jsem dostala – přesně tak, mých vysněných patnáct růží, ale samozřejmě i spoustu dalších věcí. Trávili jsme spolu obrovské množství času. Jezdili jsme na víkend na chatu, na jednodenní výlety, pořádali společně Ledové plesy, oslavovali výhry a prohry a skoro každou událost, která se naskytla. Tyhle roky byly pro mne Manki středobod vesmíru a žila jsem si svůj sen.